Záložka

Když zvedl hlavu uviděl až úplně nahoře vedle okna sošku kupida. Dědečku, tam. Ostatní je nikdy neviděli. Vnoučka s dědečkem. Vnouček pod schodištěm čekal na dědečka--kde jsi byl? Na nádraží. Za dědou. Stárneme a umíráme. Chybíme a pak si chybíme. Jen ta slova jako ozvěna za naší duší chvíli na lístku poletují po cestě za smutečním průvodem. Pozůstalá slova. Jen vnouček ho vidí, ten lístek, když marně čeká na dědečka. Uslyší hlásek, jak písničku zpívá. Tolik slov a tak daleko, jen jeden dech od nás. Jedna hodina. Jedna minuta--proč nezavolal včas? Pak zazmítal jsem se vysoko pod větvemi. Já, lístek? Ústa, která dozpívala. Ani nedospěla. Javorové listy pak tiše padaly na zem až k brašně a vypité lahvi. Prázdné, její vzkaz stále ještě pevně ke stromu připoután. Tak dusno, šumění krve v uších. Proboha. Pohled kupida. Pro Petra a pro dědečka. Vnouček.

jdu po chodníku
nade mnou mezi domy
blankytné nebe

~~~~~~~~~~~
tun-cesmíny, 2005:
~~~~~~~~~~~

Chybí mi ibišky.

snad jednou zase
na podzim setkáme se
nad bramborami

Ale zima se už konečně dostala do druhé poloviny.

den kdy tráva
mrazem a pod sněhem
všechna zhnědla

Zima ještě nikdy neskončila dřív, než zhnědla všechna tráva.

~~~~~~~~~~~~
tun-kapradě, 2004:
~~~~~~~~~~~~

Někdy je prostě potřeba z města vypadnout. Uprchnout. Všechno za sebou nechat a prostě odkráčet. Kdo by takovou náladu někdy neměl? Kdo to ještě neudělal.

všechno opustit
jako kukačka vznést se
z cizího hnízda


(Pramen: Rainer Switala)

Někdy je prostě potřeba za sebou zavřít dveře.