Tradice velí vybrat dnes téma pro příští poetický rok, který začne podle mého počítání zítra, na čtvrté výročí Haibunu Jednoho tisíce listů. Posílám snítku cesmíny po vodě před tím, než uzamkne ji do jara ledový příkrov. Loučím se s cesmínou, která mě dovedla až sem.
BĚLAVÁ SNÍTKA--
za oknem vánice
a před ním
kvítka
Budiž tedy tématem nadcházejícího roku třešňová barborka.
Poslal jsem včera dopis na usmířenou. Kolik takových dopisů může člověk v životě poslat? Určitě jsou lidé, kteří nikdy žádný neposlali. Nikdy nepodali ruku jako první. Nemohl jsem dlouho přijít na to, jak to dělají. Jak mohou sami se sebou vydržet--jak to, že se nejdou usmířit. Nejdřív se člověk rozzlobí. Potom chvíli odmítá. Pak je mu smutno, ale stále si pamatuje křivdu. Pak zapomene na křivdu a je mu jenom smutno. To je čas napsat a poslat vzkaz, usmířit se. Myslel jsem, že tak to dělají všichni. Ale není to tak. Někteří prostě vydrží, sami se sebou. Jakže to asi dělají? Možná zapomenou, zapomenou na smutek a zůstane jim jenom křivda. Ještě, že mají nás, co zapomínáme jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat